Ultimátum
Všechno se to událo strašně rychle. Ani jsem nestačil vnímat všechny detaily a podrobnosti s tím spojenými. Horda informací a dlouhých větných spojení v mluvené řeči, mi připadala jako imaginární akce vlny Tsunami. Nacvičené úsměvy, rutinní gestikulace, posunky v řečnickém pochodu, podávaní ruk na počkání, oční kontakty, čůrky potu stékajíc z kotlet až na bradavky, a v neposlední řadě stále se stupňující tlak na mou osobu a očekávání, jak budu konat v následujích minutách, hodinách, dnech.
Nejsem ten typ člověka, který se umí vypořádat s nátlakem a stresovými situacemi. Již od raného dětství jsem měl s těmito situacemi velké problémy.....no a nyní, je to ještě horší. Mám něco do třicítky a stále jsem v životním pressu. Neustále musím něco vyřizovat. Honičky po úřadech, vztahové problémy, zdravotní komplikace. Jasně, já vím. Všechno si moc beru. Jsem jeden z mnoha, co má takový životní styl a nejsem tím ani vyjímečný. Nijak nevybočuju ze stereotypních lidí, kteří si v tomto způsobu žití, doslova a do písmene libují nebo ho berou, takový jaký je.
Problém je ten, že mě to už leze krkem. A to kurevsky. Mám rád volnost, svobodu lidské existence, nepotřebnost dělat těžká rozhodnutí. Kéž bych dokázal vytvořit z těch velkých a komplikovaných problémů, jenom jeden malý miniaturní „problímek“, jenž bych vyřešil s jakousi grácií a odložil na neurčito. Nejde mi to. Místo mého zbožného přání, si se stresem potřásám pravicí a dívám se mu zblízka do očí. A právě to mě ubíjí.
A tak chodím k psychologovi. Vždy 1x za týden na celou hodinu se vyzpovídám naprosto cizí osobě. On sedíc ve svém útulném křesýlku mě vyslechne a při každé pauze v mém monologu si něco zapíše do notesu. Řekne mi, co bych měl asi zkrátka dělat a jak konečně žít svůj život. Jen tak mezi námi, já nežiju – já přežívám !
Beru i antidepresiva. Ráno i večer. Ty mi pomáhají se dostat do klidového stavu a alespoň na nějakou dobu si můžu říci:“Je mi dobře.“ Bůh žehnej práškům. Kdyby jich nebylo, tak bych tu asi nebyl. Po polknutí skoro vždycky zaspím, takže mám klid. Klid, klid, klid. Vskutku pojebaný klid od všech těch zkurvených věcí, co mi kurví ten můj posranej život.
Kromě prášků, využívám ještě jednoho léku. A to je sledování porno-filmů. Aplikace je lehká. Vytáhnu si z mé bohaté sbírky filmů +18, nějaký náhodný výběr, vsunu do DVD přehrávače a „jedu“. Svlíknu tepláky, zahodím ponožky a pravačkou chytnu mého „samce“. V levé ruce „dálkač“. To je pro případ, že bych našel nějaké scény, které by místo vzrušení u mě vyvolali pocit zhnusení a vnitřní trýzně....to pak vždycky přetáčím.
Víte, masturbace je vlastně sex s někým koho milujete. Uděláte si to, přesně jak to chcete. Je to hygienické a hlavně vzrušující. Si vzpomínám, že jednou jsem si pustil nějaký latexový „P“. Byla tam scéna, kdy chlap tak tvrdě bušil do zadnice jedné „milfky“, že jsem se vystříkal přímo na obrazovku. Zkrátka střik z domácí fontány zabudované v mém „hydrantu“. To jsem pak musel vyleštit TV okenou.
No ale k věci. Nyní řeším velké trauma. Dnes dopoledne jsem měl pracovní pohovor s jistým zaměstnavatelem. Jednalo se o nabídku práce z oblasti „cestovního ruchu“. To je obor, který mi i je blízký. Bylo mi nabídnuto, že bych mohl dělat průvodce pro české turisty v Tunisku. S platem 30.000 Kč měsíčně a s různými benefity.
Můj životopis i sedl. Podmínkou je ale fakt, že bych musel podepsat s touto firmou smlouvu na 10 let, kdy nemůžu dát výpověď a také to, že se odstěhuju do Tuniska. Pokud se zítra neozvu s kladnou odpovědí, tak mám lidově „po prdeli“. Co teď ?
Připadám si jako gay, kterému násilník rozprcal hemeroidy a teče mu ze zadku krvavá struska.
