HororPark

Setrvání pachutě gothajského salámu vydalo na tři desítky vlečných minut. Cítil jsem to na patře a při nekvalitním vzdechu se mi jemně natahovalo. Už si ani nepamatuji proč a z jakého důvodu jsem požil tento anti-gurmánský krm. Asi kvůli zvědavosti ba i premiéře. To jsem ani netušil, že se bude jednat i zároveň o derniéru. Hrstka pomačkaných orbitek s malinovou příchutí se najednou z kapsy šikla, jako hamatné razítko na poštovní zásilku. Pět kousků v „Bordeaux“ barvě jsem si žvejkal v tlamičce. Voňavé šlince mi stékají z koutků.

Po cestě z práce, kdy výluka mi dráždí nervové články…tramvaj přijede na zastávku. Klasicky dvě soupravy. V ještě klasičtějších barvách. Vstupuji po starším muži s kufříkem, který spíše vypadá jako obnošené pouzdro na tablet od Lenova. Volných míst je po skromnu, zato jsou to místa, kde si obvykle sedávám. Takovouto nabídku přeci nemůžu odmítnout. Sedám si suverénně na jedno-sedátko.

V prostoru dveří stojí trojka mladých jedinců. Ošacení jest ovlivněno teplotním nárůstem. Tj. lehké trička s nějakými lacinými emblémy, delší trenky a skateboard tenisky. Panuje výborná náladička. Cítím i na dálku alkoholový odér. Opovažuji se říct, že se jelo na „tvrdém“. Všichni se dobře baví. Probíhá troj-mluva, kdy jeden druhému skáče do řeči, vypouští se z hub nepřeberné množství píč a kurviček, smích do huby, dotyky ramenních svalů, pozorování cestujících a také projetí ohavných ofin rukama, které navíc drží zmaštěné smartphony.

Po chvíli osádka tří blbečků vystupuje a zvenku ještě stihne při intervalu otevřených dveří pronést moudro, že jsou v „piči“. Dveře se zavírají, jede se dál. Naproti mně sedí romka ve středním věku. Dlouhá bílá sukně, černá mikina. Tvář má takovou…jakoby „zhulenou“. Oči přestali plnit své střízlivé funkce a najeli na režim opiátový. Líca propadlá. Šminky roztečené. Cigaretka v dutině ústní.

Cílová stanice mého dojezdu se nachýlila. Hlásič upozorňuje na název zastávky. Vystupuji. Dveře se zavírají, tramvaj jede dál. Společně se mnou vystoupil mladý synek s igelitkou, která na spodku přesně lemuje paštikové víčko od Majky. Jde rychlochůzí. Nejspíše má hlad na tu paštiku. Beru to, chápu to. Po čase mi mizí z cesty. Zároveň ale potkávám osobu jiného ražení, kterou jsem v soupravě zahlédl. Dlouhé sukno, cigaretová rychna z hubiště. Ano, ta romale žena.

Nenápadně se ke mně přiblíží a začne řeč.

„Nemáš cígo?“ tónina hlasu přímá a jasná. Neptala se na to evidentně poprvé a určitě ne naposledy.

„Jsem nekuřák.“ i když mi bylo jasný, že se jedná o velmi jednoduchou ženu, snažil jsem se jít do slušna.

„Ale vykouřit, to bys chtěl, co?“ suverénně pronesla a schválně šla pomalým krokem, čekajíc na mou odpověď.

„Tak, proč ne, že jo…“ odpověděl jsem kladně pro felaci.

„A tak, chceš někam zajít nebo něco?“ šla v souladu s mým krokem. Její ruce se nebezpečně přibližovali mému rozkroku.

„Neee, to je v pohodě.“ srandy bylo přeci jen dosti. Únava z práce, těšení se na pelech.

„Co?“

„Neee, fakt nee. Někdy jindy, jo?“ tak nějak jsem tušil, že se ji těžko budu zbavovat.

„Však pojď, udělám tě, ne.“

„Já radši doma, víš.“

„Nebuď kokot, však stříkat chceš, ne. Nebo chceš mrdat?“

„Fakt děkuju ale jindy/jinak.“ nevím, za co jsem děkoval ale to je v kontextu úplně jedno.

„Benzinka tu je, můžeš koupit kondomy a půjdeme k tobě, co?“

„Nemám tu love.“          

„A kolik máš“?

„Málo.“

„Tak bez ochrany.“

„To ne.“

„Tam je křak, vyhoním ti ho aspoň, co?“

„Nee.“

„Mám manžela v base, jsem na dítě sama, musím se nějak postarat. Malý potřebuje najíst. Se nestyď, ne. To je normální věc, toto. Ne?“

„Jako jo, je to normální.“

„No. Tam je křak, je tam tma. Dej mi, co máš a vyhoním ti ho.“

„Nee, fakt neee.“

„Stojí ti, ne?“

„Ani trochu.“ z té rychny, které říkala huba, by se mi nepostavil asi ani za milion.

„Nebuď piča“

„Ahoj.“

„Počkej, ne?“

Zrychleným krokem jsem to vzal kolem benzinky. Pelášila za mnou. Slyšel jsem klapot jejich laciných bot a chřastění řetězů kolem krkavice. Řvala na mě cosi rómsky. Myslím, že se nejednalo zrovna o pochvalné ódy. Mé tempo bylo dostatečné, nestíhala již. Otevíral jsem si branku a už jen zdáli jsem zaslechl, že jsem čurák a snad i nějakou kletbu.

Doma jsem si otevřel láhev Napoleona do pěkně tlusté skleničky. Sedl na gauč. Pustil si O2 TV co mám na „noťasu“. Zrovna hrála repríza pořadu Riskuj! Ten mám rád. Rosák a jeho přesná slovná dikce v kombinaci s lišáckým knírem. Někdy si říkám, jak fajné byli ty pořady kdysi, a né ty estrádní pakárny co se vysílají dnes.

Měl jsem fajn náladu. V tom se z tiché noci ozve hlas. Nakouknu z okna. Před barákem je chlap se psem a mluví s tou romkou v dlouhém suknu. Lze je zřetelně slyšet. Její postava objímá jeho postavu. Usmívám se. Usmívám se jako Marek Daniel alias Tonda Blaník. Ironií největší je hláška dne, kterou vybalí i na „venkaře“.

„Máš cígo?“