Reset
Mocný podvečer. Domácí samota.
Udal jsem si v křesle pohodlnou pozici (v odborné literatuře označovanou také jako pozici tzv. „hřmotně pohodlnou“), což znamenalo vlastně jakési sjetí těla z pozice „sed“ do pozice „leh do půle opěradla, s chodidly na pevném podkladu“.
Tou dobou jsem využíval skvělé nabídky pana Maliny, díky jehož březnovému balíčku jsem obdržel úžasný programový TV obsah, který činil rovných 27 kanálů. Dálkovým ovladačem jsem tedy hojně zaměstnal vesmírnou družici a tlačítkem „P+“ se posouval skrze arzenál televizních stanic.
Mám rád sport, takže jsem byl i tak trochu hledaje něco z tohoto odvětví.
První sportstanice se objevila pod číslem 14, s názvem „Behajte“. Po krátké době jsem zjistil, že se jedná o slovenské vysílání s hlavním zaměřením pro obézní lidi a jejich pomoci ku postavě alá Marilyn Monroe. No, abych pravdu řekl-nebyl to můj šálek kávy (a nebo čaje). Klikajíc jsem se tedy klestil dále, až jsem najel na program 27 (upřímně jsem už nečekal, že bych na posledním kanále nalezl právě kýžený sport), s pojmenováním „Pelota“.
Po chvíli koukání se mi podařilo tak nějak zhruba rozpoznat španělský jazyk. Na obraze právě probíhal postarší fotbalový záznam klubů Chocchontte Panama vs. Futura Houllarre Gibraltar. Byl to vlastně zároveň i jakýsi dokument, jelikož byly záběry z tohoto utkání o Pohár vítězů pohárů prokládány komentářem již častokrát šedivých bývalých fotbalistů.
Určitě se jednalo o jistý druh rarity, čili jsem byl zaujat a položil můj dálkový ovladač na koberec, načež jej jemným posunem ruky zasunul pod koženkovou sedačku (z důvodu předejití vniknutí prachu do vnitřní elektroniky - můj zvyk).
Má pozice byla velice líná a tak není divu, že jsem se začal pohybovat na hranicích bdění a spánku. Naposledy si ještě z bděcího režimu lehce pamatuji, kterak byl zápas už v samotném závěru… konec druhého poločasu jsme dosti přejeli, z důvodu nadstaveného času +8 min.
Skóre činilo 0:0, konkrétní čas 98 min. 02 sec. Odkop brankáře Gialuddéra (Žaludéra), no takovej polovysokej, když v pozičním momentě balónu na úrovni vrchních VIP tribun se z ničeho nic objevila helikoptéra a z ní se doslova svěsil nějaký muž, který neobvyklým kopem zasáhl balón skutečně brilantně. Následná branka znamenala připsání jednoho gólu pro klub Chocchontte Panama. „Helikoptérní noha“ patřila indiánskému Apačovi jménem Smradlavá Nozdra z panamské rezervace Burizon.
Gól byl nakonec fotbalovou federací uznán jako platný, protože tento apačský forward se jakožto vynikající bývalý hráč zasloužil o tehdejší velký „comeback“ klubu Chocchontte Panama zpět do první ligy „Confederacion del Muchachos“. Vznik tohoto dokumentu byl vlastně učiněn i pro jakousi poctu smrti při jeho vypadnutí z helikoptéry…
Cosi takového jsem ještě v životě neviděl, ale ani něco tak neobvyklého mne nedokázalo udržet vzhůru. Takže jsem se definitivně dostal z „vnímacího“ režimu do snové dimenze, k čemuž notně přispěla i má křeselní pozice . . . .
Střih: ocitám se ve dvanáctém patře našeho věžáku a rozhoduji se (z pro mě neznámého důvodu) sject směrem dolů výtahem. V suterénu jsem před sebou následně tlačil (se síťovkou v ruce) madlo vchodových (v mém případě východových) dveří, načež jsem se vzápětí octl u palety se zvonky. Sešel jsem tedy těch pár tuctů schodů a krokoval si to do lesního porostu, skrze místní silniční komunikaci.
Zrychlenějším chodem jsem se v pohodě dostal na druhou stranu cesty a za doprovodu mých vlajících tepláků jsem si to štrachal ďalej… když v ten moment jsem pocítil silný zpětný trh za límec, až mne to povalilo na zadnici. Tím ale nepříjemná nečekanost nekončila, ba co víc… byl jsem tažen po prašné polní cestě zpět k asfaltce, se snad stále větší vervou a rychlostí.
Prvotně mě nejvíce rozčilovala bolest, kterou jsem velmi výrazně cítil při tažitbě po ostrých kamíncích, dokonce jsem i svou ricí rozkřupl šneka, po němž poté zůstala jen dlouhá sliznatá lajna. Můj následný druhotný pocit byl už ale spíše vážnějšího rázu, to znamená, že můj zběsilý tok myšlenek se soustředil na to, kdo to je a vůbec kam mě to vleče? Než jsem stačil jakkoliv zareagovat, nebo se vůbec trochu vzpamatovat, byl jsem už dotažen k silnici, kde stál velký autobus. Jen koutkem oka jsem na moment zahlédl, že je postaven ze starých rozbitých laminátových lodí (?!)
Autobus postrádal schody a dokonce i jakákoliv sedadla - byla tam jen rezavá podlahová plocha.
Muž mě stále táhl násilně dál ke konci kabiny k velkému černému vejci o velikosti sudu. Bylo jasné, že vejce je tam už evidentně přichystané… nikde nic, jen vzadu uprostřed čistě stojaté černé vejce.
Jeho plán byl prostý - dostat mě do toho vejcete.
Bránil jsem se a vzdoroval, ale muž disponoval skutečně nadměrnou silou.
Doslova mne hodil dovnitř a zavřel kovové víko, které snad pětkrát zajistil nějakými zámky. Malým otvorem nahoře mi dovnitř zasunul dlouhou trubici a slyšel jsem jeho odkráčení. Trubice byla rovněž černé barvy a navíc zahnutá, čili jsem uvnitř neviděl prakticky nic, než černost.
Po chvíli autobus nastartoval a prudkým rozjezdem vyrazil neznámo kam…
Okamžitě jsem se snažil lokty rozbít můj nepohodlný žalář. Ovšem rychle jsem se přesvědčil, že všechna snaha bude marná. Obal byl velice pevný. Osobně bych to tipoval na nějaký tvrzený plast + s kovovým víkem. Z mé pozice ve tvaru vejce mě po chvíli začalo bolet celé tělo, zejména záda. Navíc neznámý šofér nejezdil dvakrát solidně. Celá ta pekelná jízda mi už připadala strašně dlouhá, snad čistým odhadem okolo dvou hodin! Najednou začal autobus celý poskakovat a kodrcat. Pravděpodobně jsme najeli na nějakou polní cestu… v tom se autobus zastavil.
Opět jsem začal pociťovat ty stejné okamžiky jako na začátku celého incidentu. Nějaká bolest šla stranou a s přibývajícím tichem jsem čím dál víc dostával strach. Zhruba 1 minutu a 29 sekund jsem ostal v naprosté tichosti, s nevědomostí co se děje.
Tuto tichost přerušil až vzdálený zvuk motoru, zřejmě nějakého traktoru, či bagru. Zvuk se stále přibližoval, než byl v nejtěsnější blízkosti autobusu. Motor stroje zůstal v chodu a zadní dveře autobusu se s vrzáním otevřely. Motor stroje se dostal opět do vyšších otáček a podebral vejce i se mnou.
Teď už jsem opravdu nevěděl, co mám očekávat. Chvíli jsem se ve vejci boulil na strany, když najednou jsem v něm začal rotovat, vejce se rychlostí koulelo a já pociťoval jeho obrovské zrychlení volným pádem…
Byl jsem připraven na cokoliv, nejblíže asi na jistou smrt. Já i můj vaječný obal jsme dopadli ranou na zem. Ale nebyla to tvrdá zemina, navíc byl dopad tlumený a vejce se začalo pohupovat … s největší pravděpodobností jsme dopadli do vody.
V ten moment ovšem nastal vážný problém. Kovové víko se jeho tíhou převažovalo směrem dolů a tím pádem se skrze černou dýchací trubici začalo černé vejce plnit chladnou vodou. Má snaha překulovat se na druhou stranu a vyvarovat se dalšímu plnění přišla vniveč.
Do několika málo minut bylo vejce prakticky skoro plné, ponářelo se čím dál víc do hloubi a já propadal do šoku. Zbývala mi už malá komůrka s posledním vzduchem, když se náhle po celém obalu začaly ozývat silné rány, které neustávaly tak dlouho, dokud skořápka nepukla.
Už jsem konečně v bezpečí, ale psychicky ještě dlouho nebudu… vyplaval jsem tedy na hladinu a zjistil jsem, že se nacházím v nějakém větším potoku, neb řece. Na obou březích stál houf potápěčů ve skafandrech, s černými šnorchly, ploutvemi a pádly v rukou. K mému šokujícímu překvapení ale jejich mlácení neustalo a terčem jejich útoku jsem byl jen já. Nebyly moc vzdorní a tak se mi dokonce podařilo dostat na břeh a dal se do životně nejrychlejšího úprku. Najednou mi došlo, kde se to nacházím… s jistotou jsem rozpoznal, že se jedná o mně dobře známou řeku!
Už toho je na mě opravdu moc. Na druhou stranu alespoň vím, že jsem stále ve vlastním městě. Musel jsem ještě přeběhnout mostek, který překlenuje tento tok.
Ohlédl jsem se směrem po proudu zpátky na místo, kde jsem se vlastně vylíhl z černého vajca. Na březích seděla řada potápěčů, v rukou měli opékací jehlice, na nich nabodnuté párky, držíc je v takové vzdálenosti nad vodou, jako by to byl oheň...
V naprosto žádném případě se tam nemíním vracet. Běžím směrem k městu. Mé smysly jsou zmateny, mou jedinou myšlenkou je nepřestat běžet blíž a blíž k domovu.
Bral jsem to okolo vlakového nádraží, skrze park, až vyčerpán vysokofrekvenčním během spatřuji mé sídliště. Na víc, než na klus se už opravdu nezmůžu. Do domova mi už zbývá jen pár desítek metrů. K mému neštěstí se před nočním klubem GoGo strhla šarvátka a bitka takových rozměrů, že v žádném případě nebylo možno projít dál. Cesta byla doslova zatarasena masy těl. Rozhodl jsem se tedy dostat co nejrychleji přes nejbližší vchod. Spodní dveře byly naštěstí otevřeny… alespoň první pozitivum po tak šíleném zmatku neuvěřitelnosti!
Vyběhl jsem schody nahoru a vzal za kliku modrých dveří. Bohužel byly zamčeny. Uvnitř chodby jsem ale slyšel nějaké hlasy a tak jsem zkusil zaklepat. Hlasy ztichly a kroky se blížily. Otevřel mi snědší kluk menší postavy, v rukou měl citrónový ledový čaj z Polska a já jej dobře poznal.
Poděkoval jsem a neomylně mířil po schodech dolů. Všude na chodbě byla tma. Až neobvyklá tma. Ano, přede dveřmi něco velkého stínilo a neumožňovalo mi dostat se ven.
Když jsem přeci jen dveře otevřel, byl před nimi totálně natěsno napasován autobus postavený z malých laminátových loděk!! Neomylně jsem poznal ten autobus, ve kterém jsem prožil své největší životní trauma!!
Byl jsem už na pokraji psychického i fyzického zhroucení a snažil se z posledních sil otočit a dostat se odsud!
Po schodech už ovšem velmi pomalým krokem sházel chlapec, který mi před chvílí otevíral dveře a se slovy „Dojel jsi…“ vyléval na schodiště citrónový čaj z Polska! V tom na mne z pravé strany začalo svítit ostré světlo. Když jsem se za ním otočil směrem do výklenku, spatřil jsem mladého policistu, svítíc mi čím dál ostřeji do očí … je konec, srdce mi jede nechutnou frekvencí, na místě kolabuji…
V ten moment se probouzím. Jsem silně psychicky zasažen, musím se z toho sám ještě vzpamatovat.
Na televizoru jsou už jen barevné pruhy, jenž značí konec vysílání, doprovázeny nepříjemným vysokým monotónním zvukem. Sahám tedy pro ovladač pod křeslo. Ale nahmatávám jen jakousi kartičku. Když ji vytáhnu, zjišťuji, že se jedná o cizí občanský průkaz!
V ten noční moment někdo silnými ranami buší na dveře …
