Posed na pařezu
Nad obrovským balvanem se tyčila měděná věž, která dotvářela jakousi kulisu v mezimezí lesního porostu s orosenými smrky. Asi tucet mravenců vylezlo ze svého domova a pelášily si to směrem k tuňce. Malinkatá veverka skotačila po větévkách stromů a rozkousávala kaštany. Klíšťata si pilně polehávala ve vysoké trávě a čekala na potencionální oběti, kterým můžou znepříjemnit život boreliózou.
To já, si sedím na jednom malém pařezu a dívám se na mé boty. Na boty, které jsou již děravé a z kterých mi lezou palce ven. Je to hrozné. Tuto obuv mám ani ne 5 měsíců a jak je vidno, tak 500 Kč, které jsem za ně dal, bylo prachsprosté vyhazování peněz. To jsem si mohl radši zajít do blízkého sex shopu, prohlídnout si regály, koupit si nafukovací „Anču“ a pak ji doma „vomrdat“ a naplnit mou „šťávou“. Jsem to ale hlupák. Přitom jsou z „Deichmana“. Tak by přece měli něco vydržet, ne ?
No nic. I kdybych je chtěl reklamovat, tak bych neuspěl. Kdybych myslel hlavou, tak bych přece neztratil tu podělanou fakturu. Bez ní jsem těžce v hajzlu. Ach jo ! Jsem to ale kretén. Nezbývá mi nic jiného než zbytek měsíce dochodit v těchto „bagančatech“ a po výplatě, která bude určitě opět mizerná si koupit novou obuv. Nejspíš zajdu k „ťamikům“. Tam jsou přijatelné ceny. Sice se člověk setká s prodejci, kteří jsou malého vzrůstu a češtinu mají v „merku“ asi tak jako já „maďarštinu“, ale je tam hlavně levno. To je to hlavní. V této době, kdy má každý člověk pořádně hluboko do kapsy se prostě musí šetřit na všem. Třebas já, už třetím dnem budu mít na oběd chléb se solí. Možná se mi budete smát ale i tak obyčejné jídlo, může být delikatesou.
Já prostě nemám peníze na drahá jídla. On sice „Pohlreich“ říká, že máme jíst kvalitně a do surovin „naházet hodně financí, jenže já prostě „nekradu“. Nejsem žádný Bill Gates abych si vařil každý den nějaké zkurvené speciality nebo George Lucas, abych se „přežrával“ jako o život drahými jídly. Já jsem kurva člověk, který pracuje jako šroub a stejně vydělávám hovno. Ano ! Hovno !
Po hodině sedu a přemýšlení v opuštěném lese odcházím domů. Domů, kde mě čeká má garsonka s černobílou televizí, malým stolkem, který jsem zdědil od svého mrtvého dědy a postel, která je tak rozvrzaná, že se člověk v noci ani nevyspí.
Hm.
