Jdi na obsah Jdi na menu
 


O dvou královstvích 1/3

Za devatero řekami a devatero horami, rozkládá se jedno malé, leč významné království. Kraluje v něm spravedlivý a moudrý král a po jeho boku sedí stejně spravedlivá a moudrá královna. V královic rodě se tyto vlastnosti dědí z generace na generaci. I proto se za tu dobu, kdy vládne rod Pošemejků, nestali v království nějaké hrozné a tragické události a lidem se dařilo poměrně dobře. Všichni měli práci. Jedni pracovali na polích, další na královském dvoře a další jako řemeslníci. O krizi tedy nemohla být ani řeč. Prostý lid opěvoval, jak uznalého má to krále a ten jim, za jejich přízeň dával zvláštní příděly mouky, soli a luštěnin. Všechno štimovalo.

Vztahy se sousedním královstvím byli na výborné úrovni. Rod Božemejků byl už od pradávna s Pošemejky za dobře. Vždy si vycházeli vstříc a vzájemně si pomáhali. Byli si oporou a nedali na sebe dopustit. Na symbol jejich spřátelených rodů si obě království vyryli na své erby podání rukou. To ještě více utvrdilo jejich na výsost vyvedené vztahy. Dodnes se mluví o tom, jak dávno skonaný král, Rudolf Pošemejek III. pomohl králi Janovi Božemejkovi v souboji s tříhlavým drakem. Chrabrost Rudolfa neměla mezí. V Hutaléském lese draka zabil tisícerým probodem jeho pohlavních orgánů. Bezhlavý drak padl a na několik měsíců jeho krev vytvořila ze zeleného lesa, les rudý. Božemějci mu děkovali. Líbali mu nohy. Dávali dary. Dávali dcery na rychlovky.

Božemějci měli prince. Mladé princátko, které věčně skotačilo po lesích, hrálo si na bubáky a učilo se od komořího Jegla šermu a etice. Čas ubíhal a ubíhal. S navršením jeho dospělosti bylo jasné, že je ideální čas na ženitbu. Král a královna už byli staří a chtěli si odpočinout. Kralování je dobavilo. Spočnutí bylo nasnadě. K tomu by přispěla brzká princova svatba. Princ se do toho ale dvakrát neměl. Bavil ho svobodný život, plný nezávazných aktivit a sexuálních aférek. Do svazku ho nic netáhlo. Král Vozimir s ním měl trpělivost. Respektoval nevyvedené plesy, kde si princ měl nalézti svou nevěstu. Respektoval jeho ignoraci nabízených princezen. Respektoval i to, že když si nevěstu nevybral, tak ji aspoň vytvořil bílou fasádu na tvář.

Každá trpělivost ale má svůj konec. Jednoho večera, kdy princ Marin spal ve své ložnici a věnoval se činnosti, která mu nejlépe šla, spánku – přišel za ním král. V ruce držel meč a byl celý zpocený. Silnou fackou Marina vzbudil.

„Jak dlouho nás budeš s maminkou tak srát?“

„Co je? Proč mě kurva budíš?“

„Drž kurva hubu! Maminka a já chceme jít na zasloužený odpočinek a ty nám to furt jen sereš!“

„Já nic neseru. Nemůžu za to, že se mi žádná nelíbí.“

„Ty smrade. Do týdne si vybereš nevěstu ti říkám. A jestli ne, tak tě tímhle mečem utnu, hajzle!“

„To bys neudělal.“

„Vsaď se, že udělal!“

„Jsi šílený!“

„Jen zoufalý!“

„Teď zase chrápej a nezapomeň, co jsem ti řekl. Do týdne.“

Druhou fackou prince uspal. Odkráčel celý bledý z jeho ložnice. Opotřebovaný červeno-zlatavý župan leštil při jeho odchodu královskou podlahu. Zlobil se na sebe, ale zároveň si byl jist, že udělal dobře. 

U Pošemejků se ráno konala velká oslava. Královic dcera totiž dovršila 18 let. Holka krásná jako kvítek. S tím nejkrásnějším úsměvem na světě. Polněnka se jmenovala. Byla v království moc oblíbená. I kvůli faktu, že si ráda povídala s prostým lidem a jako malá si hrála s dětmi lidí od polí. A jak to tak chodí, tak i Polněnka se musela vdávat. Nechtěla o tom ale vůbec slyšet. Nechtěla muže. Ještě ne. Chtěla se dál věnovat svým činnostem s prostým lidem a jejich pomoci. Na její hlediska ale nebyl brán žádný zřetel.

„Maminko, já se nechci vdávat.“

„Dcero moje, rozumím tvým obavám neb já byla před několika lety ve stejné situaci. Podívej se na mne ale teď – jsem šťastná, spokojená a tvého otce, našeho krále, nadevše miluji. I do ohně bych kvůli němu skočila.“

„Ale to je něco jiného.“

„Není, Polněnko. Je to úplně stejné. A ty se musíš tomu postavit čelem.“

„Mám ráda život, který žiju nyní a dnes. Nechci ho trávit s někým jiným.“

„Teď to vidíš takto ale, když nic nezkusíš, nemáš právo vynášet brzké soudy.“

„Maminko!!!“

Do komnaty vešel král Tiranieus.

„Co tady kurva řveš?“

„Tatínku.“

„Muži můj, naše dcerunka se nechce vdávat.“

„Tak dělá si piču nebo jak?!“

„Tatínku můj, odpusť.“

„Polněnko, zavři kurva hubu, ty, ženo moje, usuš ji ty slzy a sprav ji ksicht! Za pár hodin začíná ve velkém sále taneční bál. Bude tam spousta nápadníků z daleka, kteří mají majetné rody. Chci abys, byla ozdobou večera a prince, který nejvíc zlaťáků bude představovati, toho ženou se budeš muset státi.“

Zničená Polněnka vydala poslední slzičku zoufalosti a beznaděje. Maminka ji posadila na velkou mahagonovou židli, na klín si posadila truhličku a z ní vyňala malé tamponky, šminky, parfumerii a feromonové flakonky.

 

 

V druhé části se přesuneme na avizovaný taneční bál, kde se bude o princeznu Polněnku ucházet množství potencionálních ženichů. Nebude nouze o trapasy. Nebude nouze o drama. Již brzy a pouze na HP ...

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář