HororPark

Je jen zdánlivě stejný, neměnný a nudný. Tohle si může pomyslet člověk, který tudy projíždí, či je na návštěvě „u tety Běty.“

A víte, co je legrační? Že nejčastěji v tom mají podobně jasno lidé, kteří sami nevědomky tvoří ty nejpitoresknější postavy sídlištního folklóru. Jak absurdní.

Řeč je o životě v šedých ulicích, mezi šedými paneláky. Děje na chodnících, u popelnic. Ve dvorcích, kde pískoviště dávno neplní původní účel a kde lavičky slouží kreativitě lidských kreatur.

Ptám-li se sám sebe, jestli to vidět není, nebo to viděno být nechce, pak si dle vlastních zkušeností zároveň odpovídám, že v platnosti je druhá teze. A bude tomu tak, dokud v sobě každý jednotlivý člověk nenalezne ten chtíč prostoty: zvednout zrak ze svých bot, dát ruce do kapes a zvolnit krok. Jít si.

Zapadnout mezi všechno. Být myší stejně šedou, jako baráky okolo. Obyvatelem, který kráčí z bodu A do bodu B … a pozoruje.

Dělám to už leta. Pravidelně, ve stejnou dobu. Tak jako dnes.                                                                                                     

Právě opouštím vchodové dveře. Oblíkl jsem si bundu ze sekáče. Má sice trochu vyšisovanou část nad levou kapsou, ale jinak je fajn. Všechny zipy jsou funkční a příjemně se nosí. Jo - a dřevěné zarážky na šňůrkách od kapuce vypadají jako plody šípku … zvláštní.

Kalhoty mám ještě z pracovní cesty v Jugoslávii. Vypadám v nich jako poručík Columbo, ale co.

Víte, nejdůležitější je mít na takovou procházku kvalitní obuv, která vám padne. Jednak vás nebude nikde nic tlačit a pak - nikdy nevíte, co se kde může semlít, do čeho se namotáte a bude potřeba, mírně řečeno, zrychlit krok. Volím své oblíbené kožené polobotky na šněrování.                                                                                                                                                                 

Máme tu podzim. Je znát, že sluneční svit se již den za dnem krátí. Občas mě i ofoukne, tak ještě přidávám bekovku. Vyrážím na páteční špacír.

Za prvním rohem zahýbám doprava, kde na Hrabětínské ulici přecházím mostek nad stokou.

Jakási žena vychází z pekárny s croissantem v ústech. Tahle slečinka není místní. Pudinková náplň pečiva vanilkové příchutě barevně koresponduje s jejími nakulmovanými vlasy. Soudě dle kadence hryzů má asi dost naspěch. Hovoří do telefonu takovým způsobem, že jedno slovo opakuje třikrát. Zvyšuje hlas, přičemž solidně drobí. Za zvuku slétávajících se holubů se ztrácí v nejbližším průchodu.

Já pokračuji po Hrabětínské. Uvidím, co nabídne.

Pán s korunovanou pleší míří k pudlicím s evidentním záměrem vyhodit smetí. Má-li soudnost, měl by ty trepky na jeho nohou vzít v jednom vrhu, poněvadž už jedou na dvojtakt – podrážka muzicíruje prvně o beton, podruhé pleská do paty. Ťuk, plesk; ťuk, plesk…

„Co ty sis na mě zas stěžoval u správce, kokote?“ line se z úst ženy proporcí stejně hrubých, jako její mluva.

„Dej mi pokoj krávo, hučíš tou svojí tlamou celé dny i noce“ chápe Ťukplesk osočení. Jo, má pravdu. Otvor v její vepřové hlavě je skutečně trefnější nazvat tlamou, nežli ústy. Ten chlap se mi začíná líbit.                          

„Můj starý ti přijde rozbít hubu!“ čertí se bačika. 

Tohle vypadá docela zajímavě - že bych si zapálil a chvíli postál?

Ťukplesk už zřejmě správně tuší, že jakékoliv prodlužování konverzace s onou ženou žádné ovoce nepřináší, a tak v poklusu mizí do vchodu. Tentokrát zvuk trepek připomíná více koně, nežli Wartburg. Inu, pán je ekolog…

Škoda. Vcelku rád bych přihlídnul těm nedobrovolným ochotníkům v dýmu cigarety, ale více z toho asi nebude. Zřejmě rutinní názorová výměna, kde moudřejší ustupuje.                                                                                                                             

Tabatěrka zapadá zpátky do náprsní kapsy. Popojdu.

Pár desítek metrů přede mnou se rýsuje silueta človíčka s abnormálně malými nožkami. Jeho chůze je přesto velmi rozšafná a nárokuje si téměř celou šíři chodníku. Jakou část těla má tedy postiženou? Není to spíše orgán v lebce? 

Čím více se přibližuje, tím hlasitěji slyším hudbu … no jo, nešvar dnešní doby.

Už jsme doma. Kalhoty na postavu alespoň o sto dvaceti kilech visí tomu nebohému chlapci až kamsi pod kolena. Mikina by takové, jako on, pojala klidně dva. Křivý kšilt čepice míří někam do kšá, jako by mladík právě vylezl zpod stolu kvůli spadlé propisce. Kult hip-hopové kultury v plné polní.

Jestli si chlapečku myslíš, že ti uhnu na stranu, tak s tvými názory zásadně nesouhlasím. Psychologická hra nedlouhého trvání vyúsťuje vzájemným odhozením se rameny.

„Máš problém, dědku?“

„Jistě ne takový, jako máš ty právě teď“ kontruji. Na ulici musíte už předem vědět, jak správně reagovat. Tady si s Hašlerkami nevystačíte.

„Co more, co mi uděláš?“ neopouští jej tázavá.

„Vzhledem k tomu, že už máš nasráno až ke kolenům, nebudu tě moc trápit“ odvětil jsem s klidem. „Zfackuju tě, až se ti čepka protočí od severu k jihu a hlava se ti bude točit tak, že netrefíš domů k mámě. Udělám ti zdarma tetování dlaně, které nesmyješ ani solvinou.“

Nejspíš si uvědomil, že lepší čisticí prostředky doma nemá, zrudnul, a dal se beze slova na odchod. Tak to bychom měli. Nyní už vím, že jeho nejpostiženější částí byla opravdu hlava. Vida jak klamal tělem.

Řek bych, že tahle čtvrť už nabídla dost a tak se vezmu doprava, do ulice Ženevské.

Je to, abych tak řekl, ghetto. Bydlí tady spíše sociálně slabší občané a na ulici to tu žije více než kdekoliv jinde.  

Jasně -  za průchodem zase šaškuje Luba. Nemá co na práci. Celé dny sedí na kulaté popelnici a dělá ze sebe místního psychologa. Teda, že by jeho rady stály za moc, říct nelze. Vždycky si podpírá bradu a snaží se působit dojmem Šalamouna. Nakonec z něj pokaždé vyjde něco tak obecného, jako věty věštců v hlubokonoční TV. Pořady tohoto typu ostatně Luba sleduje, protože má problémy s nespavostí. Kdysi mi vyprávěl, že přepíná jen mezi Ring TV a slovenským Dajto (prý jsou tam v noci reprízy MacGyvera).

Pokynutím ruky se na dálku zdravíme a to je vše. Snad už dnes svými radami nerozvrátí žádné další manželství, jako se už několikrát stalo…

Avšak ani následující výjev mi náladu nezdvihá: ve křoví zahrady mateřské školy se koštuje marihuana. Jako obvykle, bohužel. Obličeje mladých hejsků v těsném kruhu ozařují jiskry zapalovačů.                                                                                             

Cože, je tam i holka? pomyslím si. Tak to potěš pánbu. Kdybys jen věděla, jak dlouho ti to svinstvo bude kolovat v těle. Co až budeš těhotná? A vůbec, vy všichni… uduste se tím kašlem.

Ach, nač se rozčilovat. Zažehnu si svou obyčejnou cigaretu, která by mi už mohla vydržet až ke vchodu…

Jdu zadem, skrze dvorek. Prudké rány kopačáku mocně lomcují dřevěnou stěnou s nápisem „určeno výhradně pro nácvik tenisu.“

Doma to mám rád. Vychutnávám si své zaběhlé rutiny, mezi něž patří i každodenní procházky, po kterých si udělám dobrou večeři. Například dnes si ke chlebu s máslem přikrajuju tvarůžky s cibulí.                                                                                           

Chutnají jako tohle sídliště - zprvu Vám nevoní, ale nakonec jim přijdete na chuť.