Jaromír
Od silvestrovského diktapásku se hlásí Marcel Chrastina. Vůbec jsem tady neměl být, ale redakci spřáteleného webu HP se narychlo povedlo domluvit rozhovor s panem Jaromírem Soukupem, a to – jak se říká – „i bramborový salát počká.“
Jaromíre … můžu vás oslovovat takto familiérně?
Jasně.
Tak tedy Jardo …
To už jsme si ale nedomluvili.
Omlouvám se. Tak Jaromíre, blíží se nám konec roku, přišel jste o firmu i ženu, ale o tom vlastně nechci hovořit …
Teda to je ale lumpárna, začít na mě takhle. Mohl jsem teď v klidu srkat horké kakao s Rozárkou! (lehká rudost)
Pojďte tedy spíše celkově zabilancovat a ohlédnout se za svým životem. Jaké jste měl vlastně dětství?
Moje maminka je Slovenka. Pochází z malé obce Kráľovský Chlmec na východě. Tam jsem u dědy trávil všechny prázdniny, až někam asi do čtrnácti let.
Jak na tuto dobu vzpomínáte?
Byl to život na venkově. Děda měl celkem velkou salaš. Od mala jsem důvěrně znal jídla, jako žinčica, oštěpok anebo brinzu.
Jistě máte tyto národní delikatesy stále v oblibě …
Nemůžu je ani cítit.
Ale, copak?
Děda mě moc nechtěl zapojovat do prací okolo stavení, i když já se k tomu měl. Říkal, že jsem „čehůn,“ a tam na mě prý bude „pršet pšenka.“ A tak mě vždycky v zimě posadil na převrácený sud, do ruky mi dal pytlík s brynzou a celé hlídání vnuka měl tím splněno.
Takže jste se zřejmě všeho časem přejedl.
Zajedno … a za další mi to připomíná moje zničené nohy.
Tomu nerozumím.
Tak prostě … (odmlčí se). Od toho věčného sedění na sudu mám nohy do „Ó“, no.
Odnesla to nějak i varlata?
Jo, už to nejsou dvojčata. Doktoři pak mámě řekli, že se u mě objevil fenomén hadího jazyka.
Jak se na vás tato nepříjemnost podepisovala v kolektivu? Co na to kamarádi?
Děda byl největší chovatel ovcí a beranů v okolí, a tak odkudsi vznikla moje přezdívka „baran do ó.“ Později mě to mimochodem inspirovalo k názvu mé televize.
Bylo vám to nepříjemné?
Velmi. Snažil jsem se tendlencten neduh nějak zakamuflovat, a začal jsem proto jezdit na koni.
Podařilo se?
Vůbec. Při jízdě na koni se musíte především velmi pevně držet stehny, ale já to dokázal jen kotníky. Zbytek byla mezera. Pořád jsem kruhovým způsobem padal do boku, a pak pod koně. Jednou mě kopl podkovou do temene hlavy. Jizva jako blázen. Od osmi let mám na hlavě zasrané kolco, i když si každý myslí, že je to pleš.
To se vám moc nepovedlo. Co jiné sporty, zkoušel jste?
Nastoupil jsem do místního fotbalového klubu. Hráli nějakou dětskou župu, či co. Později jsem zjistil, že klubový tajemník byl v análech veden jako župan.
Dobře. A šlo vám to?
Ani hovno. Hrál jsem v obraně a furt jsem dostával jesle, i když jsem měl nohy secvaklé k sobě. Někde tady vznikla moje druhá přezdívka - dudař.
Dalo se s tím vůbec něco dělat? Myslím lékařsky?
Musíte si uvědomit, že se bavíme o 70. létech. Medicína by mi tenkrát pomohla maximálně na úrovni Forresta Gumpa.
Existoval nějaký sport vhodný pro vaše postižení?
Trochu kroťte hubu. Jak je obecně známo, našel jsem se nakonec v boxu. Kupodivu mi ty moje párky poskytovaly skvělou stabilitu, hlavně do boku.
V čem vás to naopak omezuje dnes?
Nemůžu třeba lyžovat. Tak vyboulené lyžáky prostě nikdo nedělá. Rifle mám na zakázku, protože v klasických mi to plandá na vnitřní straně stehen a současně na vnějšku lýtek. Futra v baráku mi museli rozšiřovat, měl jsem imrvére modřiny na kolenou … a tak bych mohl pokračovat. Není to lehký život.
Rozumím. Na závěr mi dovolte rychlou zpověď. Jaká je vaše oblíbená televizní stanice?
Tak v prvé řadě Barrandov a pak určitě Óčko.
Oblíbená snídaně?
Medové kroužky.
Oblíbený oběd?
Vinná klobása s preclíkem.
Dezert?
Donut, protože nic jiného nestíhám, když vyzvedávám děti z kroužků.
Večeře?
To už mám čas na svoje kroužky. Cibulové.
Hudební skupina?
Opus.
Film?
My z Kačerova - Agent 00 Kvák.
Jaromíre, děkuji za rozhovor a v příštím roce vám přeji úspěšné souzení se.
Díky. Jo, budoucnost je otevřená jako ty moje hnáty.
