Rukojmí
(12/2017)
Šinu si to nejspíš z Tesca. Jdu zkrátka „zadní stranou“ a procházím se ulicí, kde jsem již delší dobu nekráčel. Říkám si, že půjdu domů zadním vchodem, tedy přes dvorek.
Když vyjdu zpoza „Orla,“ po levé straně na konci bloku vidím modré majáky složek záchranného systému. Něco se děje a zvědavostí splynu s davem přihlížejících lidí.
V nejvyšším patře sedmipatrového domu je vyvrácené zábradlí balkónu, kam zespoda vede lano a na něm je uvázaný muž – hasiči se jej však nesnaží zachránit, nýbrž shodit dolů!
Zřejmě se jedná o nějakého teroristu, či jiný druh narušitele. Lano se v určitých intervalech napíná a povoluje, až po silnějším záškubu padá zločinec konečně dolů (+ ještě jeden hned za ním). Kupodivu všech přihlížejících však tyto dvě osoby vstávají ze země zcela bez újmy, ba co víc – popadají kvéry s visícími zásobníky a hlomozí výhružkami!
Dochází mi, že jsem svědkem nejen nestandartních lidských schránek, ale že takový bude i dnešní večer…
Utíkám odsud ještě dřív, než to dojde i ostatním lidem a jen co stihnu doběhnout za roh protějšího paneláku, slyším střelbu a křik.
Bylo mi jasné, že jen tohle stačit nebude a musím buď utíkat dál a dál, nebo se někam schovat.
Ukrývám se tedy do křovisek za svodidly hlavní cesty. Ležím v prudkém svahu a doufám v přečkání bez úhony.
Má mysl se najednou oddělí do těla a já vidím ony teroristy, jak kují plán na položení krabice od mléka na hlavní komunikaci. Chtějí tak nechat „vykolejit“ autobus.
V tom se vracím zpět do těla a zjišťuji, že zpod svahu se ke mně řítí další člen z klanu teroristů. Vypadá jako Taboo z Black Eyed Peas. Míří na mě zbraní a nutí mě jít k němu dolů. Zdá se, že tentokrát nemám na výběr.
Dole, na rovinatém travnatém povrchu poblíž potoka, se nachází dlouhý prostřený jídelní stůl s bílým ubrusem. Zády k potoku u něj sedí muž asijského vzezření v kožené bundě a hoduje. Ihned mi dochází, že je to kápo.
Coby rukojmí zde drží ještě jednu ženu. Zjišťuji, že pistole, kterou jsme ohrožováni, je určena na světlice.
Čekám na rozsudek a nechápu, proč příjezd policie trvá tak dlouho. „Taboo“ se ptá šéfa, co má se mnou udělat. Ten mu odpovídá, že mě nebudou potřebovat a bude lepší se mě zbavit.
Po čas tohoto rozhovoru pomalu couvám směrem k potoku. Les, který lemuje potok, je zahalen tmavě hnědým závěsem obřích rozměrů. Mizím za závěsem a běžím do příkrého svahu vstříc záchraně v úniku. Vteřiny běží.
Můj útěk byl vzápětí odhalen a zabijáci jsou mi v patách.
Na vrcholu kopce je zeď s moderním plastovým oknem. Otevírám okno, za kterým ještě musím roztrhat moskytiéru. Prolézám úzkým otvorem okna a plazím se na hlinitou zem za ním. Nacházím se na kopci, kde je nachystáno rogalo. Pod kopcem se rýsují budovy venkova. Neváhám. Popadám madla a přerušovanými odrazy od země se ztrácím ve spásné dáli.
/ střih /
Okem bezpečnostní kamery u plastového okna sleduji Asiata, který se jen bezmocně dívá, jak odlétám. Za nadávek svou rodnou řečí kráčí naštvaně zpět k oknu…
