Jdi na obsah Jdi na menu
 


Marné čekání

24. 1. 2022

 

Venku je tma.

Já a mně neznámá osoba ženského pohlaví vedeme vestoje rozhovor na mikrofon s mladým člověkem v zimní čepce, který má být jakýmsi ředitelem právě probíhající výstavy (či muzea). Vše se odehrává v potemnělém prostorném předsálí. Žere u toho sušenky a podezíravě si mě přeměřuje. Já jen hledím, otázky klade moje kolegyně. Jím taky nějaké kakaové sušenky a výrazně tak drobíme na koberec.

Rozhovor je u konce a já se již samostatně přesouvám skrze skleněné dveře do vedlejší šatny, kde je sestra, otec a jiní. Říkám si, že na ně počkám venku.

Když vyjdu ven, jsou zde navezeny kupy sněhu. Vylézám na jednu takovou „horu“ a chystám se zkoulovat příbuzné, až vyjdou. Ze dveří se postupně derou různí lidé, ale z mé rodiny stále nikdo. Už je to déle a mně se roztápí sníh v rukou. Poslední výchozivší lidé jsou nějací Asiati a pak už nikdo. Nahlédám dovnitř, ale místnost je již prázdná. Není možné, že bych je přehlédl.

Nicméně vydávám se je hledat do obce. Jedná se o okraj vsi a já zde procházím jakousi klenbou starého statku, kde vcházím do dvora sousedícího s polem. Je zde velká elektrická rozvodna, kterou ohrazuje elektrický drát. Zastavuji se a čtu si tabulku s upozorněním na život ohrožující nebezpečí. V tom se dívám k nohám, kde se houpe tlustý odhalený elektrický drát přetínající prašnou cestičku. Musel jsem o něj zavadit snad jen nohavicí, když mi nijak neublížil. Vyděšen couvám...