Jdi na obsah Jdi na menu
 


Laciné přibližovadlo

7. 11. 2021

 

(23.5. 2021)

Zřejmě z důvodu neutěšené finanční situace kupuji namísto automobilu staré motorové nemocniční lehátko, vyrobené v Německu.

Projíždím se po silnici okolo nějaké panelákové zástavby (snad ještě ve výstavbě) v běžném provozu, který je ale poměrně řídký, stejně jako koláč zvratků, kterému se vyhýbám jako výmolu po Zimě. Blinkry se pouští páčkou vlevo či vpravo pod lehátkem.

Potkávám spolužáka Davida, po dlouhé době. Ptám se jej, jestli stále pracuje jako řidič PPL (jak si ho zřejmě pamatuji od posledního setkání). On dělá, jako že mi nerozumí – natáčí se ke mně uchem – a já tedy dotaz opakuji, načež mi odpovídá: „Když už, tak snad řidička.“

Neměl jsem nejmenší tušení o jeho touze po změně pohlaví. Táži se tedy, od kdy mám tento pocit „těla v jiném těle.“

Prý od té doby, kdy měl nějakou nehodu, při které se mu dostal štěrk mezi nohy a on mezi ním objevil zrnko průhledného písku (což má být jakýmsi potvrzením této vnitřní změny).

Následně jej z dálky volá jeho mamka, která už na něj čeká s nákupem, a tak náš rozhovor končí. Já ještě chvíli dávám přednost jedoucím vozidlům v protisměru, která vypadají jako ze série Četníků ze Saint-Tropez, a vyrážím dál. Připadám si na tom lehátku docela trapně. Nikdo jiný s ním v okolí totiž nejezdí.