Fotbalový příslib
Jsem na odchodu z bytu. Marek je u nás, sedíc u počítače v předsíni. Pozdraví mě „čau“ a přisune se.
Já, Martin a Kaká, jsme u nás ve věžáku na chodbě u oken. Někde v „osmičce.“
Z okna se díváme na zasněžené hřiště, kde jsou klasické branky a všechno se zdá být úplně nové.
Nějaký synek tam trefí břevno.
Domlouváme si společnou schůzku a těšíme se, až si zahrajeme.
Vracím se zpět domů a nadšeně Markovi říkám, jak to hřiště vypadá fajn a že si budeme moct zahrát.
(Marek již sedí v obýváku na taburetu před lampou – rovný posed – sleduje TV).
Zatímco mu to sděluji, sundávám si bundu a kráčím pomalu k němu, ale Marek má ve tváři jen podivný široký úsměv – zuby.
Zpoza kuchyně se najednou objevuje babička.
/ střih /
Já zničehonic sedím na Markově místě – on nikde – a na gauči sedí babička.
Praví: „Jo? Tak ona vařila?“ (myšleno paní Lokajová) „tak to jsi měl i okurek, že?“
Ze svého místa se podívám na monitor v předsíni a spatřuji, že v dolní části obrazu - těsně nad lištou - je naprosto zastaralá ikona prohlížeče Explorer, která je ještě označená (zamodřená) a vypadá jako z Windows 95 či starší!