1x01 - Pilot
Vysvětlivky:
bevykl = tkáň Roidů
poluskr = vnitřnostní roztok
Trupikové = největší nepřátelé Roidů
kamenover = silné těleso potřebné v boji
nautel = mozek
permegovaný = dehydratovaný (při soubojích, kdy dojde ke zranění je potřeba častého pitného režimu)
Rok 4552
Exoter měl na mále. Šíp jej trefil pár centimetrů od srdce. Bevyklové tělo sice krvácelo poluskrovou mazaninu, nicméně žilo a Exoter s ním. Odsunul jsem jej za blízký sloup a ránu jsem polil léčebným sérem z laboratoře. Vrhl jsem se k multi-katapultu a konal řádnou odezvu za tento nehorázný čin. Trupikové se smáli zvláštními tóninami a ochotně si při tom šahali na své semeno-nosiče. Byli známí svými podivínskými reakcemi.
Měl jsem nabito. Plná dávka. Stiskl jsem spojku. Našteloval hromadný paprsek a odpálil to. Černošedé kamenovery se řítili na Trupiky. Krásně letěli. Pomalu ale s jistým cílem. Přišlo mi to tak ladné. Červená stvůra to dostala přímo do nautela a na póry stehenní části. Šla k zemi a tryskala z ní vodnatá sračka, která smogovala interprostor. Hajzl zelený přišel o obě paže a další palba z něj udělala míchátko na pozemské kafe. Poslední mrdka, Šilhajz Trapoš se držel dlouho. Sice mu pořád něco teklo z nautelu ale stále byl ve stoji a pokoušel se vrátit úder. Kdybych nezvolil třetí dávku palby asi by ještě žil. Tvrdý kamenover se mu našil přímo do těla a udělal v něm díru. Šilhajz se prosím pěkně, stal živým oknem.
Vrátil jsem se k Exoterovi. Byl chudák permegovaný. Dal jsem mu napít. Pak zase a pak ještě jednou. Vrátila se mu jeho barva. Začal i mluvit. Sice kouskovitě ale byl jsem i za to rád. Rána se zatáhla a poluskr již zaschnul. Mrtvoly Trupiků se mezitím rozpustili. Registroval jsem zvláštní čpnost. Pocházela od nich.
Čurák Kalden se k nám dostal až nyní. Celou dobu byl v bezpečnostní komoře a přes otvor ve dveřích sledoval náš tuhý boj. Boj, který jsme vyhráli, ale nebylo to snadný. Moc jsem si nevěřil, ale povedlo se to. Je to ale teprve začátek dlouhých bitev. Trupoci vyslali jen předvoj. Bylo to 3 na 3. Nebo spíše 3 na 2. Kaldena posránka nepočítám. Je to teprve začátek. Začátek velkých bitev. Jsme malí Davidové proti obrovskému počtu Goliášů.
„Kaldene, pomož mi s Exoterem ! Musíme jej přenést do kabiny a doléčit.“
„Ano, pane – omlouvám se, že jsem nepomohl. Víte, měl jsem strach. Ještě jsem nikdy žádného Trupoka nezabil.“
„Já vím. Teď ses tomu vyhnul, ale čeká tě to. A budeš muset to udělat. Jinak umřeš ty. Jsme tři poslední zbylí z lodi Wellerace. Chce nás zabít asi tisíc Trupoků. Pomoc z planety Kara ještě nedorazila. Je to jen na nás. Musíme něco vymyslet. Teď mi ale pomož.“
Nesli jsme Exotera do kabiny. Dívali se na sebe. Pajdali o sebe. Spadli na sebe.
Do lodi byla trefena solární bomba !!!
„To jsou takový zmrdi !“ zařval jsem.
Padali jsme střemhlav dolů. Do nikam. Do ničiva. Do prdele. Loď se rozpadala. Solár mi roztahoval hubu.
Konec 1.části
