Jdi na obsah Jdi na menu
 


Paradigma

14. 4. 2013

Velikostí bot čísel 44, se procházím zanedbaným chodníkem na pomenším sídlišti. Je zhruba něco před 9.hodinou večerní a jelikož je zítra pondělek, tak je venku skoro liduprázdno. Děti jdou do školy. Rodiče do práce. Senioři jsou už dávno u televizí a připravují se na brzká ranní vyšetření po nemocnicích. Večerky už pomalu a jistě zamykají. Okna panelových domů se rozsvěcují a zhasínají jako na heslo.


 

Chodím si tak sám. Sem tam nějaká kaluž, po dopoledním dešti. Na každém metru několikero špačků. Nějaká ta žvejka, keňar či psí výkal by se taky našel. Taková denní rutina toho, co může člověk procházející se 100x známým místem vždy nalézti. Ani nevím, proč jsem se vydal na tuto procházku. Snad možná proto, že čerstvý vzduch prospívá lidské hlavě a mozku zvláště. A to je skutečnost, kterou nyní eminentně potřebuji. Mám totiž v hlavě takový zmatek, takovou nafouklou bublinu, změť propletených myšlenkových šlinců.


 

A není to rozhodně jednorázová záležitost. Poslední dobou to mívám poměrně často. Tak často, že už ani nevím, jak vypadá nebo jak se prožívá normální obyč den, s klasickými zvyky i zlozvyky. Nemám to rád, takovéto stavy. Zejména, když se to děje mně. Neberte mě jako egoistu nebo aroganta ale prostě bych byl rád, kdyby takové toky myšlenek, měli osoby, jenž si na tom zakládají a svůj životní styl, staví především na depresích, úzkostných stavech a tíživém svědomí.


 

Proč mám vlastně takové stavy ? To je otázka, kterou si určitě při čtení pokládáte. Je to logické. Vždyť jsem Vám příčiny ani nenastínil. Inu, je tomu už nějaký rok...


 

Pracoval jsem jako barman v jednom luxusním podniku, poblíž tenisových kurtů. Ten podnik se jmenoval „Only You“. K práci barmana jsem se měl už od školy. Studoval jsem hotelovou školu a zůčastnil se různých barmanských kurzů a kroužků. Po maturitě, jsem brigádně vypomáhal jako asistent hlavního barmana v baru pro pány. Byla tam vskutku zajímavá klientela a já navíc získal řadu zajímavých kontaktů. Z vydělaných peněz jsem přešel na vysokou školu barmanskou. Věnoval jsem se tedy, tomu, co mě bavilo už na střední. Měl jsem spoustu praxí a také jsem byl v soutěžích, podporovanými naší školou. Od okresních kol jsem se dostal až na celostátní mistrovství a představte si, že jsem skončil třetí. Takže velký úspěch a také potěcha.


 

Do podniku s názvem, jako z nějakého doprovodného songu ke kávovému jinglu, jsem se dostal kvůli velké invenci mého otce. Manažer byl totiž, jeho starý známý ze školy. Znali se. Chodívali spolu kdysi na „lovy“. Balili různé ženy. Kupovali jim drinky a posléze je pozvali do jednoho vypůjčeného bejváku, kdesi na okraji. S výhledem na hřbitov. Měli a mají podobné názory a pohledy na život. Jen tak namátkově, jsou velmi zarputilí v tématu homosexuality. Nerespektujou tuto orientaci a ani jiné queer skupiny. Pamatuji si, že jednou mi otec pověděl, že kdyby mohl, tak by všechny gaye, lesbičky a další jinak orientované osoby vyhostil ze státu. A na cestu by jim nechal nějaký ocelový kryt na přirození, jenž by se dal otevřít jenom přes určitý klíček. A ten klíček by vlastnil jenom on. Kdyby se dotyčnému ztopořil penis, ocelové zuby na konci krytu, by mu ho od kořene vytrhli. A takových myšlenek a zvráceností měl plnou hlavu.


 

No ale, kde jsem to skončil. Jo už vím. Takže, táta se za mě přimluvil, aby mě vzali do toho baru, který víceméně sloužil pro bohaté lidi, jenž si po tenise, chtěli dát nějaký drink či energetický nápoj. Například takový hroznový nehaj. Velká libůstka, musím říct. Prosadil si mě a já hned týden na to nastoupil jako nový pracovník. Podepsal jsem smlouvu. Byla na HPP. Vítaná to věc. První týdny, byli moc fajn. Kolektiv byl příjemný a klientela, jelikož se jednalo o lidi z vyšší úrovně, se dala popsat jako štědrá. A to proto, že ta dýška, stála za to. Nebylo to něco, jako kdyby přišel Gerard Butler, to jistě ne. I tak se ale jednalo o částky, které zanedbatelné, rozhodně nebyli. Třebas jsem si po týdnu, na tuzérech vydělal tolik, že bych si mohl koupit kvalitní auto na dálkové ovládání + troje balení baterií. Já jsem ale spíše šetřivý, tudíž jsem si všechno poctivě ukládal na bankovní účet. Nějaké ty poplatky, tam jsou, to je jasný. Ale zase dá se to přežít. Moje akční alter-ego mi ale říkalo něco, že bych si měl pořídit velkou cestovní tašku a všechny peníze, vecpat do ní. A schovat si to někde. Třebas do šupny. Nicméně, nepromluvilo mi do duše natolik, abych to opravdu udělal. Zůstalo se u toho účtu, no.


 

Asi po dvou měsících, co jsem začal pracovat, se stala u nás v podniku velmi zvláštní věc. Má kolegyně, která mi pomáhala a vlastně mě i zaučovala ze začátku, jednoho dne nepřišla do práce. Neměla nahlášené žádné volno. Nikomu o své absenci nic neřekla ani nenastínila. Den předtím se totiž vyvíjel, podobně jako dny předtím. Tedy, stereotypně. Manažer se ji marně dovolával. To, že jsem byl při obsluze sám, mi moc nevadilo. Už jsem toho uměl docela dost a byl to jeden z těch dnů, kdy moc návštěvníků nepřichází. Prostě jsem to zvládal.


 

Ten kamarád od otce, se i mně vyptával, jestli něco nevím, proč nepřijela Ivone do práce. Vidíte, zapomněl jsem říct, že se jmenovala Ivone. Ovšem, pořídil u mě s nepořízenou. Nevěděl jsem lauter nic. Na celé kolo, pak vyhrožoval, že ji to strhne z platu a jak si s ní, pak důrazně pohovoří. Nevím, proč to ale říkal, když tu nebyla. Zřejmě kvůli úlevě a asi i chtěl udělat dojem na mě, že on je tady ten šéf a neomlouvá takovéto záležitosti. Ty jeho monology byli stále stejné. Repliky ohrané. Ten jeden host, co upíjel z rebarborového džusu, nevěřícně koukal, co je to za člověka. Co to máme za šéfa, si mohl říkat.


 

Po hromadě nesmyslných řečí a rádoby „machrovinek“ si vytáhl klíčky od auta, obtočil si je kolem ukazováčku, na kterém je nechal asi 3x kroužit a se slovy „Jedu za ní domů“ se vypařil. Dodnes nechápu, proč za ní jel. Nemyslím si totiž, že je to normální forma, jak vyřídit své zaměstnankyni, že ho zklamala a sdělit ji pár výhrůžek. Ten den se už šéf nevrátil. Já bar večer zamknul a jel jsem domů poslední tramvají.


 

Na druhý den, jsem přišel do práce o něco dříve. Chtěl jsem udělat pořádek ve vinotéce. Natočit vína čelem etiketou. Uspořádat je a lehce očistit. Byl ještě rozbřesk. Když jsem se šel převlíct do šatny, všude byla tma. Napadlo mě, že tu ještě nikdo není a že je asi ještě opravdu moc brzy. Mě to ale nevadilo. Rozsvítil jsem si. Otevřel jsem si skříňku a pomalu se převlíkal. Při svlékaní kalhot mé nosní čidlo, ucítilo velmi nevalný zápach. Prvně mě napadlo, jestli to nejsem já. Takhlens, nejsem žádný špindíra ale přeci jen, docela dost se potím a tak jsem čuchal k rozkroku u kalhot. Očuchal jsem i podpaždí. Nebyl jsem to já.


 

Šlo to z prádelny, která je hnedle vedle šatny. Vždycky se zamyká a klíč si bere jedna důchodkyně sebou domů. Asi nechce, aby ji tam někdo lozil. Tentokráte ale byla otevřená. Říkal jsem si, že zřejmě tam nejsem sám a stará paní, starající se o prádlo, je tu také. Když jsem byl u těch dveří, jenom v trenýrkách, nechtělo se mi vejít dovnitř. Nemám choutky, aby mě viděla. Zrovna ona. Šel jsem tedy zase zpátky ke skříňce.


 

Dopřevlíkal jsem se. Po zápachu jsem se už nepídil, i když to byl odporný puch. Zamkl jsem a když jsem šel ven ze šatny a pravou nohou stoupnul na první schod, uslyšel jsem podivný zvuk. Nedokázal jsem jej nějak zařadit. Pozitivního charakteru ale nebyl. Když jsem už oblečený, proč bych se nešel podívat, co se stalo, že ? Možná se té paní něco stalo. Asi potřebuje pomoci. Přeci jen, není nejmladší a korpulencí disponuje.


 

Šel jsem opět k prádelně. Byla úplně stejně otevřená jako předtím. Žádná změna. Puch sílil. Byl jsem v jádru toho nepříjemného odéru. Po pár krocích, kdy jsem postál uvnitř a díval se kolem sebe, jsem zavolal „Paní, chcete pomoct“ ? Očekával jsem totiž, že bude v té druhé místnosti, kde se suší věci. Já se totiž ocital v místě, kde stojí jen pračky. Nikdo se mi na apel neozval. Tak tedy znovu. „Paní, stalo se Vám něco“ ?


 

Žádná ozva. Otevřel jsem druhé dveře. A to hodně rychle. Ten obraz, co jsem uviděl, mám navždy ve své hlavě a nikdy ho nesmažu z šedé kůry mozkové. Byl jsem zděšen. Třepali se mi nohy. Polykal jsem sliny. Bylo mi ouzko. Na hrudi se mi udělalo pekelné horko. Myslel jsem, že zhořím zevnitř. Byl to šok.


 

Na zemi vedle rozsypaného koše na prádlo, ležela na sobě tři těla, propíchnutá velkým a dlouhým kovovým špicem. Pěkně na sobě. Zády. Byl to jakýsi špíz s mrtvými těli. Na zemi jsem poznal, že leží prádelnice. Ten zápach šel zřejmě z ní. Byla skalpována. Viděl jsem totiž mozek. Kousky lebky spadli na zem. Na ní byla Ivone. Měla vydloublé oči a rozpůlený nos. Poznal jsem ji hlavně podle vlasů a oblečení. Místo probodu všech byl žaludek. Oběť, co byla nahoře, byl můj šéf. Trochu ještě dýchal. Hned mě napadlo, že ten zvuk, co jsem slyšel na schodech, musel být od něj. Nechtěl jsem s nim hýbat, neboť jsem se obával, že při vytahování, bych ho mohl zranit ještě více, né-li zabít.


 

„Vydržíte“ ? „Zavolám sanitku a policii.“ zeptal jsem se a konal jsem.


 

„Jo, vy----dr---žím“ jen tak tak, mi odpověděl.


 

Musel jsem jít nahoru na bar zavolat, jelikož dole v šatnách a v prádelně, není žádný signál.


 

„Hned jsem tu“. Odvětil jsem.


 

Víte, v tom spěchu, kdy jsem běžel s mobilem na bar, se mi v hlavě jakoby vypnulo a já sletěl na zem. A to, že velice nehezky. Z té psychické narace, jenž jsem před pár sekundami zažil se mi náhle udělalo špatně a odnesl jsem to. Hlavou jsem narazil na nějaký kus kovu, jenž se potácel na zemi. Nos jsem si pořádně odřel o tvrdou zem a ruku jsem si poškodil o „futro“, při tom prudkém běhu a ještě prudším pádu. Dostal jsem se do bezvědomí.


 

Probudil jsem se až v nemocnici. Byl jsem na kapačkách, Ruka v sádře. Na hlavě obvaz. Nos zanaplástován. Hned první, co mě napadlo, při probuzení bylo, jak to dopadlo se šéfem. Přes zvonění u postele jsem zavolal na sestru. Přišla.


 

„Jé, vy jste se už probral“


 

„ No, ano...prosím Vás, nevíte něco o tom, co se stalo s mým šéfem“?


 

„S jakým šéfem, máte na mysli“ ?


 

„S jakým, no s mým, přeci. Z baru, ve kterém pracuji“.


 

„Podívejte, na chodbě je policista, který tu byl, když Vás k nám přivezli. Já ho sem přivedu, jestli chcete. Já totiž nic o tom nevím“.


 

„Dobře, to bude nejlepší“.


 

Odešla. Dveře se ale nezavřeli na dlouho. Přišel ten policista.


 

„Dobrý den, prosím Vás, co se stalo s mým šéfem“? hned jsem se zeptal.


 

„Dobrý den. Je skvělé, že jste už vzhůru. Aspoň nám osvětlíte případ.“


 

„A jak dopadl můj šéf“?


 

„Když jsme přišli do baru, kde pracujete, nikoho živého jsme nenašli.“


 

„On ale ještě dýchal“!


 

„Je mi to líto“.


 

„Pane bože“.


 

„Teď, jestli se na to cítíte, můžete mi říci, co se vlastně stalo v ten den ?“


 


 

Podal jsem svou výpověď. Řekl jsem vše, jak bylo až do mého pádu. Bylo mi řečeno, že až mě propustí z hospitalizace, musím sepsat výpověď i na okrsku. Z ničeho mě neobvinily. Takže aspoň tomu jsem se vyhnul. To by totiž byla velká absurdnost.


 

Po týdnu v nemocnici, jsem se konečně dostal ven. První místo, které jsem chtěl navštívit byl bar. Byl ale zavřený. A přes dveře byla žlutočerná páska. Kolemjdoucí nakukovali a ohlíželi se. Žíznivý tenisté chodívali do podniku přes ulici. V něm si štěbetali, co se v našem baru stalo a vymýšleli všemožné scénáře.


 

Policie nevěděla, čeho se chytit. Sem tam, mi vždycky do schránky poslali pozvánku na jakýsi rutinní výslech. Nicméně, dopadalo to pořád stejně. Po dvou letech intenzivního vyšetřování se pro nedostatek informací a důkazů, tento případ založil jako nevyřešený a byl vložen do policejních análů.


 

Během té doby, se bar znovu otevřel. Nebylo to ale jako předtím. Bratr mého šéfa, nějaký Calvin chtěl znovu rozjet tento byznis. Návštěvníků ale znatelně ubylo. Tržby byli sporé. Výdaje velké. Po pár měsících se bar prodal. Nový majitelé jej přestavěli a vytvořili si komplex kancelářských prostorů pro různé pojišťovací dealery a obchodní zástupce. Vše se změnilo.


 

Můžu být rád, že jsem si našel, co nevidět, po té tragédii nové místo. Vzali mě do skladu s maticemi. Práce to byla špinavá a špatně placená. Byl jsem ale rád i za to. V tom skladu jsem dodnes. Můj otec před rokem umřel na infarkt. Našli ho v hotelu Lotusový květ. Byl s nějakou společnicí a zrovna na něm rajtovala. Měl v sobě modré pilule. Znáte, jaké. Srdíčko to ale nevydrželo a můj ot umřel. Zase si ale říkám, že možná umřel tak, jak by si i přál.


 

Po jeho smrti, jsem zdědil jeho luxusní byt. Udělal jsem si ho útulným. Vyhodil všechny otcovy sexuální pomůcky, DVD filmy a všemožné hadry. Přinesl jsem si ze svýho starýho bytu, mé věci a oblíbené sošky, které tak rád sbírám. Nastěhoval jsem si i svou přítelkyni. O ní jsem se ani nezmiňoval, pokud vím. Elisa. To je její jméno. Je mladší o rok a půl a jsme spolu, něco přes 3 roky. Pořád nám to klape.


 

A proč mám vlastně takové momentální stavy ? Máte dojem, že je to z toho traumatu, když jsem uviděl ty mrtvá těla ? Nebo jsem kecka ? Co takhle paranoik ? Všechno mi jde docela dobře. Mám hezký byt, bydlím v něm s přítelkyní, s kterou se milujem. Přesto se často procházím sám a přemítám v hlavě, všemožné myšlenky. A některé jsou i děsivé. Hodně děsivé.


 

Když jsem spadl na tu zem, při úprku nahoru na bar, abych zavolal policii, tak jsem asi na půl minutu otevřel oči, zvedl hlavu a podíval se na schody. Viděl jsem fakt jenom matně. Navíc i hodně rozmazaně. Na schodu, jenž byl veprostřed byla noha člověka. Z toho postoje mi přišlo, že druhou nohu, má o schod nahoru a jakoby se dotyčný díval tak, aby nebyl zpozorován. Byla to prostě kalhota. Spuštěná na jazyk boty. Potom jsem ale znovu upadl do bezvědomí.


 

Nevím. Možná to byla jen halucinace. Na druhou stranu si říkám, že v ten moment, tam někdo další musel být. Jak by totiž bylo možné, že někdo zavolal policajty a záchranku ? Navíc, já jsem po vstupu do baru, dveře zamknul. Někdo musel mít klíče. Někdo. Někdo tam byl.


 

Zajímavou věcí je ale to, že před týdnem jsem v kapse své bundy, našel neznámé klíče. Dlouho jsem přemýšlel od čeho jsou, neboli od koho vůbec jsou. Měli barevné rozlišováky. A jeden klíč byl fixátkem popsaný. Nešlo to už moc přečíst ale vím, že se jednalo o nápis „Laundry“. Byli to klíče z prádelny. A byli u mě.


 

Dalším tajemnem disponuje, že při vyklízení svého starého bytu, jsem v náhradním botníku našel jeden pár bot, které moc nenosím. A ani jsem si na ně nepamatoval. Až po určité době, jsem si všimnul, že se nápadně podobají obuvy, kterou měl ten možný člověk na schodech. Stejný styl. Stejná značka. Ty boty jsem si nechal. Mám je v bytě po tátovi.


 

Ale vůbec to, co mě nejvíc dostalo je věc, kdy jsem byl v pondělí u doktora na prohlídce. Jsem hypochondr a často se nechávám prohlížet. A to i prostatu. Mám totiž fóbický strach z nemocí a ze smrti obzvláště. Lékař si všimnul netradiční vady. Mám prý opožděný reakt dolních končetin. Je to velmi vzácný neduh. Projevuje se tak, že zčistajasna, kdy to vůbec dotyčný nečeká, se postava jakoby nakloní a drží se na jedné končetině. Ta druhá totiž jakoby nevstřebala pokyn z mozkového centra. Je to jev, jenž se může ukázat, jednou za 3-4 roky. A trvá několikero minut, než se druhá končetina opět probere a znovu plní svou funkci. Léčit se nedá. Je to prostě vada.


 

No a jak se tak procházím, dívám se na večerní osvit lamp, kopu si s kamínky, jako s fotbalovými mini-míčky a zvětrávám si prořídlé vlasy, říkám si, že ty mrtvoly mám na svědomí nejspíše já. Asi jsem je všechny zabil. Pak postupně přidával na ten špic a abych to nahrál, že jsem v tom nevinně, upadl jsem do předem připraveného kovu a schválně si i zlomil ruku. Co ale nechápu, že pokud jsem ten vrah, jaký byl vlastně můj motiv ?


 

V novinách se teď velmi často píše o řadě nevysvětlitelných vražd, které nejsou objasněny a policie je musí kvůli nedostatku informací uzavřít. A to všechno se odehrává zde. V prokleté Alabamě.

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář