HororPark

Letargie způsobená nedbale příjemným ovzduším, se nasávala skrze ozónový imaginární rám, do všech lidských pórů a otevřených dutin. I takový konzervativec jakým bezesporu je, ředitel Kinsky, se oddal momentální situaci a nechal se unášet proudy optimistického dopoledne. V čerstvě posekané trávě si lehl na záda, uvolnil pásek, rozkročil nohy a odpočíval. Pomalu dýchal a přivýral víčka. Tesilky s čestvě nažehlenými puky, se vinou prudkých pohybů v rámci lýtkového svalu, srazily a vytvořily polo-ovalný kalhotový meziprostor s jemnými odéry lístků z pampelišek. Tato nedbalá aktivita nemohla Kinskeho vyvíst z míry.

Hned vedle ležícího těla pana ředitele, lelkoval i další účastník dopolední „siesty“. Byl to Marcos. Všeobecně znám jako „ratanér“. Bůh ví, proč je právě takto oslovován. Asi těžko to bude mít nějakou spojitost s ratanem. Marcos si dnes oblékl na své holé a vypracované tělo, lehký nátělník bílé barvy, který vyčuhoval ven z tradičních „bermud“ s havajskými vzory. Nohy nechal bosé s jediným artyklem, potítkem. To lemovalo levou nadkotníkovou část. Jedná se pravděpodobně o nějaký druh image.

Kinsky a Marcos se vůbec neznají. Potkali se právě dneska a to přímo na této mýtince. Kinsky přišel ze školní porady, Marcos ze sběru jánských jablek. Uviděli se, usmáli se na sebe a jen tak si lehli. Pozorovali nebe, mravence, včely - zaposlouchávali se do zvuků přírody a nechávali se oddat krásnému počasí. Poté si oba lehli. Nepromluvily ani slovo. Prostě jen tak leželi. Zkrátka odpočinek v hezkém čase.

Všechno by se zdálo ideální. Jakoby vytrhnuté z kapitoly, z nějakého idylického románu o přírodě. Optimismus na největším stupni. Pohoda. Klid. Vnitřní pokornost.

Jenže jak už to v životě bývá....nic hezkého dlouho nevydrží. Z pohody se vynoří vážnost a celkový dojem se obrátí o 360 °. Vše kladné přejde do záporu. Vše dobré ve zlo se obrátí. Ani zde neproběhne žádná výjimka.

Z čisté oblohy, která by byla inspirací pro nejednoho malíře se během sekundy, vytvořila temná magmatická oblaka, jenž disponovala neobvyklým zbarvením a všemožnými obrazci s doprovodem silných hromů a blesků. Hustě se rozpršelo a jiskřilo se. Kinsky a Marcos rychle vstanuli a nevěřily vlastním očím. Takovou změnu počasí opravdu nečekali. Dešťové kapky se chrlily neuvěřitelnou silou a chvílemi to vypadalo, že jejich struktura je ze skla. Až tak byli intenzivní a silné.

Kinsky podal apel na úprk. Marcos pokývnul a popadl nohy na ramena. Oba běželi. Kinsky ve společenském oděvu, s polobotkami. Marcos zase bos.

V tandemu běžící dvojice ani netušila, že běží zbytečně. Jejich cesta totiž brzo zmizí z povrchu zemského. A oni bohužel s ní.