HororPark

„Sliním jako při vzteklině, krvácení dásní se prohlubuje. Piercing z jazyku mi vytekl jako struska z kafilérky, a nosní přepážka nestačí stíhat krvácivou záplavu.“

Byl to normální běžný „ordinary“ den. Slunce celkem příjemně svítilo, lidé v parcích venčili handicapované pejsky a mladí se chytali za propálené ruce, francouzsky líbali a klábosily o roztomilých všedních blbostech. Květena v solidním rozpuku, teplota po ideálnu a bio zátěž na čísle jedna. Já si to štrádoval bosky ala Dušek alejemi s hovínky, a čechral si hřívu čerstvě zakoupeným hřebínkem v barvě lotosového okvětí. Pyly přistávaly na mé pejzy jako neovladatelné mini helikoptérky. Bylo mi fajn. Víc než to. Cítil jsem se fit. Bouřlivý rozchod za sebou, autonehodu, při které jsem způsobil rozsek obličeje malé holčičky odložil soud o měsíc, hnisavý herpes po kuřbě od rumunské děvky jest vyléčen a točení hlavy vyřídil Torecan.

Nohy mi hnědli. Neposbírané výkaly vytvořili po nártu nepravidelný věneček a nehty zcela zakryli. Vůbec mi to nevadilo. Naopak. Užíval jsem si pocit doslovného obklopení přírodou. Aroma hoven se za mnou táhlo a kolemjdoucí s bryndáky dělali velké obloučky. Cestičky jsem značkoval upadajícími hovanci a doprovázel falešným pískotem. Spatřil jsem volnou, modře natřenou lavičku. Usmívala se šmoulovským ksichtem. Chtělo to spočnout. Tak se i stalo. Pán sedíc na lavičce naproti, se na mě zvídavě koukal a vyplazoval rudý jazyk s ozdobnými lampasy. Vůbec jsem nechápal, o co mu jde a proč tak blbě civí.

Sed byl pohodlný, avšak můj nahý zadek v kraťáskách je hodně promočený. Pot z půlek a řitních chloupků slepil textilii mocně k pozadí. I tak ale nelituji naostro režimu. Mé jediné boxerky potřebovaly po měsíci užívaní řádně vyprat, a volné kule ještě nikdy nikomu neublížily.

„Z pupku se řine růžová sedmi-tasemnice a s krvavou držkou ve které hryže kus tlustého střeva mi dává najevo svou převahu.“

Muž naproti sedící přestal s vyplazováním. Asi mu došlo, že má grimasa k němu, pozitivní rozhodně nebyla. Vydechl. Vedle nohy mu odpočíval cylindr. Černý se stříbrnou stuhou a středně velký. Nasadil si jej opatrně a noblesně na hlavu, přitlačil mírně do čela a zvedl svůj lehký zadeček. Stále se na mě díval. Kroky pomalými ale chlapskými šel ke mně. Varlata mi tepala strachem, co se bude dít. Levé oko mi blikalo. V tu ránu se přede mnou objevil.

Muž kolem šedesátky, hladce oholený, voňavý po dřevitém parfému s dobře padnoucím černým oblečkem a nádherně vyleštěnými lakýrkami. Stál vzpřímeně. Žádná známka po skolióze. Smekl cylindrem a říká:

„Krásný den dneska máme, že?“

Byl jsem zaskočený, že touto větou začal, ale zase by bylo neslušné mu neodpovědět.

„To teda máme, ani hic ani zima.“

Podíval se na mě, usmál se a pokračoval v konverzaci.

„Víte, chci se Vám omluvit za to malé extempore s tím jazykem. Heh. Já … mám takovou poruchu, že když dlouho někde sedím, tak se mi spouští tento reflex. Už jsem kvůli tomu měl spoustu problémů a trapasů. Nezlobte se prosím.“

Velkopansky se ušklíbl.

„Nic se nestalo, jen jsem byl překvapený, víte … nechápal jsem oč vám jde a jestli proti mně něco máte, takže tak ale jinak v pořádku úplně … ježíšmarjá vždyť se nic nestalo.“

Přisedl si ke mně. Prohlížel se zaujetím nohy od hoven. Začali jsme delší dialog

„Příroda je mocná čarodějka, viďte?“

„Jak to myslíte?“

„Ty hovna.“

„Ano?“

„Ty hovna nádherně voní.“

„Voní.“

„Voní. Voní sebevědomím.“

Konec 1.části